Vykročit do nového roku bez bot

8. ledna 2010 v 5:05 |  Podkroví
Jednou jsem s několika přáteli kráčel po pláži Newport v Kalifornii. Došli jsme k baru, v němž se odehrávala rvačka, která se vyvalila na ulici, scéna jako z divokého Západu. Tři muži mlátili jediného protivníka, který už dost krvácel. Museli jsme něco udělat. Rozhánění opileckých rvaček ale není mou silnou stránkou. Prorocky jsme k nim promluvili a já pak čekal na svůj první pěstní souboj od doby, co jsem se stal členem církevní rady diakonů. Rváči se na nás ale najednou podívali se strachem v očích a začali se plížit pryč. Překvapilo mě to tak, že jsem je málem zastavil, abych se zeptal, proč utíkají.

Pak jsem se otočil. Za sebou jsem spatřil jednoho z největších chlapů, jakého jsem kdy viděl. Hádal bych, že měřil dva metry a vážil přes sto kilo. Beze slova tam stál s nadouvajícími se svaly. Ze mě byl rázem jiný člověk. Byl jsem ochotný se komukoliv postavit s rozhodností a neústupností. Byl jsem naplněn odvahou a jistotou. Proč? Protože tu byl tenhle svalovec. Byl jsem přesvědčen, že na to nejsem sám. Střed hospodské rvačky byl rázem naprosto bezpečným místem. Kdybych věřil tomu, že tenhle silák se mnou bude dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu, měl bych naprosto odlišný přístup k životu...


Nejspíš jste poznali, že tu nevyprávím svůj zážitek. Není totiž úplně typické, aby se Hradečák procházel s přáteli po kalifornské pláži. Tuhle příhodu zažil John Ortberg a popisuje ji ve své knize "Chcete-li kráčet po vodách, musíte vystoupit z lodi". Ve svém vyprávění pokračuje následovně:

Tenhle kulturista se mnou samozřejmě není. Nemůžu s ním stále chodit po boku a je to asi dobře, protože ho nepotřebuji. Se mnou je neustále někdo, kdo je daleko větší než on. "Vzchopte se," říká. "JÁ JSEM, nebojte se!" Věřím tomu. Je to součást mého vyznání. A přece to můj život příliš často neodráží. Příliš často couvnu, když bych se měl něčemu postavit. Trápím se, když bych se mohl modlit…

A nakonec si John klade otázku: "Jak můžu změnit svůj pohled?" Tohle je otázka, která mě pronásleduje týdny a týdny. A to je dobře, protože opravdu chci vidět a uvědomovat si Ježíšovu přítomnost ve svém životě čtyřiadvacet hodin denně, každý den v týdnu. Na začátku nového roku bych rád hledání odpovědí na výše položenou otázku sdílel společně s vámi.

Přečtěte si, prosím, nejprve příběh z Matouše 14,22-33.

Když učedníci vidí postavu, která k nim kráčí po moři, nepoznávají v ní Ježíše. Naopak se ozývají ustrašené výkřiky typu "Přízrak, duch" nebo dokonce, jak překládá Bible kralická: "Obluda!" Chápete to, že tady učedníci, neschopní rozpoznat Ježíše, dávají Božímu Synu dost nelichotivé "přezdívky"?! Jak to, že apoštolové Krista nepoznávají? Svou roli zde hraje strach, který je ale navíc zkombinovaný s neočekáváním. Učedníci totiž nečekali, že by se na takovém místě (vodní hladina) v takovém čase (za bouře) mohl Ježíš objevit. Nejspíš si mysleli, že je ještě tam někde daleko na hoře a modlí se. Byli zvyklí na Ježíše v synagoze, na Ježíše na modlitbách, na Ježíše uprostřed davu. Ale nečekali ho tady.

A tak přemýšlím nad sebou… nad námi. Jestli na tom nejsme ještě hůř než učedníci. Jestli čekáme Ježíše a jeho přítomnost aspoň na nedělní bohoslužbě. A jestli vůbec počítáme s tím, že Kristus není nedělním Bohem, ale i Bohem všedních dní - ať v našem životě září slunce nebo jsme se ocitli uprostřed bouře. Abychom ho mohli vidět, vnímat, zažívat dvacet čtyři hodin, sedm dní v týdnu, musíme očekávat, že tam je. Vstoupit do dne s modlitbou: "Ať půjdu kamkoli, chci se tam s Tebou, Pane, setkat! A tak čekám, že se dneska uvidíme." V dopise Filipským 4,5b je napsáno, že Pán je blízko. Některé anglické překlady říkají: na dosah ruky. On takový opravdu je. Blízko na dotek…

Anglická básnířka Elizabeth Barrettová Browningová kdysi řekla: "Země je přeplněná nebem a každý obyčejný keř hoří Bohem, ale jen ten, kdo vidí, si zuje boty; ostatní sedí kolem a trhají ostružiny." Zuté boty jsou vyjádřením úcty, uctívání. Ukazují na to, že si všímáme Boha kolem sebe a máme potřebu to nějak vyjádřit. Nechceme být zahlcení, projít životem s pusou plnou ostružin… Uctíváním vrcholí i vyprávění z rozbouřených vln jezera: Ti, kdo byli na lodi, klaněli se mu a říkali: "Jistě jsi Boží Syn," (Matouš 14,33). Uctívání je tím dalším (vedle očekávání), co nám pomáhá zaměřit se na Ježíše - uvědomit si, že tu je a Kdo to tu se mnou vlastně je.

Je jedno, jestli do nového roku vykročíte levou, nebo pravou nohou. Já vám chci popřát, abyste vykročili s pohledem upřeným na Ježíše (Židům 12,2) a… bez bot. K hořícímu keři i na rozbouřených vodách se totiž nejlíp kráčí naboso.

 


Komentáře

1 FISCHER26Katina FISCHER26Katina | E-mail | Web | 24. března 2012 v 20:29 | Reagovat

Make your life easier take the <a href="http://goodfinance-blog.com/topics/home-loans">home loans</a> and all you want.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama