Leden 2010

Světlo z temnot

14. ledna 2010 v 10:10 Chodba
Těm, kdo koukají na filmu typu Saw I - VI, tenhle krátký film přijde nejspíš jako slabý čajíček. Jenže takový druh diváka nejspíš nepatří mezi čtenáře mého blogu :) Pro mně osobně následující video nepostrádá napětí a hodně moc se mi líbí pointa, u které si jeden zapřemýšlí...


Vykročit do nového roku bez bot

8. ledna 2010 v 5:05 Podkroví
Jednou jsem s několika přáteli kráčel po pláži Newport v Kalifornii. Došli jsme k baru, v němž se odehrávala rvačka, která se vyvalila na ulici, scéna jako z divokého Západu. Tři muži mlátili jediného protivníka, který už dost krvácel. Museli jsme něco udělat. Rozhánění opileckých rvaček ale není mou silnou stránkou. Prorocky jsme k nim promluvili a já pak čekal na svůj první pěstní souboj od doby, co jsem se stal členem církevní rady diakonů. Rváči se na nás ale najednou podívali se strachem v očích a začali se plížit pryč. Překvapilo mě to tak, že jsem je málem zastavil, abych se zeptal, proč utíkají.

Pak jsem se otočil. Za sebou jsem spatřil jednoho z největších chlapů, jakého jsem kdy viděl. Hádal bych, že měřil dva metry a vážil přes sto kilo. Beze slova tam stál s nadouvajícími se svaly. Ze mě byl rázem jiný člověk. Byl jsem ochotný se komukoliv postavit s rozhodností a neústupností. Byl jsem naplněn odvahou a jistotou. Proč? Protože tu byl tenhle svalovec. Byl jsem přesvědčen, že na to nejsem sám. Střed hospodské rvačky byl rázem naprosto bezpečným místem. Kdybych věřil tomu, že tenhle silák se mnou bude dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu, měl bych naprosto odlišný přístup k životu...


Nejspíš jste poznali, že tu nevyprávím svůj zážitek. Není totiž úplně typické, aby se Hradečák procházel s přáteli po kalifornské pláži. Tuhle příhodu zažil John Ortberg a popisuje ji ve své knize "Chcete-li kráčet po vodách, musíte vystoupit z lodi". Ve svém vyprávění pokračuje následovně:

Tenhle kulturista se mnou samozřejmě není. Nemůžu s ním stále chodit po boku a je to asi dobře, protože ho nepotřebuji. Se mnou je neustále někdo, kdo je daleko větší než on. "Vzchopte se," říká. "JÁ JSEM, nebojte se!" Věřím tomu. Je to součást mého vyznání. A přece to můj život příliš často neodráží. Příliš často couvnu, když bych se měl něčemu postavit. Trápím se, když bych se mohl modlit…

A nakonec si John klade otázku: "Jak můžu změnit svůj pohled?" Tohle je otázka, která mě pronásleduje týdny a týdny. A to je dobře, protože opravdu chci vidět a uvědomovat si Ježíšovu přítomnost ve svém životě čtyřiadvacet hodin denně, každý den v týdnu. Na začátku nového roku bych rád hledání odpovědí na výše položenou otázku sdílel společně s vámi.

Přečtěte si, prosím, nejprve příběh z Matouše 14,22-33.

Když učedníci vidí postavu, která k nim kráčí po moři, nepoznávají v ní Ježíše. Naopak se ozývají ustrašené výkřiky typu "Přízrak, duch" nebo dokonce, jak překládá Bible kralická: "Obluda!" Chápete to, že tady učedníci, neschopní rozpoznat Ježíše, dávají Božímu Synu dost nelichotivé "přezdívky"?! Jak to, že apoštolové Krista nepoznávají? Svou roli zde hraje strach, který je ale navíc zkombinovaný s neočekáváním. Učedníci totiž nečekali, že by se na takovém místě (vodní hladina) v takovém čase (za bouře) mohl Ježíš objevit. Nejspíš si mysleli, že je ještě tam někde daleko na hoře a modlí se. Byli zvyklí na Ježíše v synagoze, na Ježíše na modlitbách, na Ježíše uprostřed davu. Ale nečekali ho tady.

A tak přemýšlím nad sebou… nad námi. Jestli na tom nejsme ještě hůř než učedníci. Jestli čekáme Ježíše a jeho přítomnost aspoň na nedělní bohoslužbě. A jestli vůbec počítáme s tím, že Kristus není nedělním Bohem, ale i Bohem všedních dní - ať v našem životě září slunce nebo jsme se ocitli uprostřed bouře. Abychom ho mohli vidět, vnímat, zažívat dvacet čtyři hodin, sedm dní v týdnu, musíme očekávat, že tam je. Vstoupit do dne s modlitbou: "Ať půjdu kamkoli, chci se tam s Tebou, Pane, setkat! A tak čekám, že se dneska uvidíme." V dopise Filipským 4,5b je napsáno, že Pán je blízko. Některé anglické překlady říkají: na dosah ruky. On takový opravdu je. Blízko na dotek…

Anglická básnířka Elizabeth Barrettová Browningová kdysi řekla: "Země je přeplněná nebem a každý obyčejný keř hoří Bohem, ale jen ten, kdo vidí, si zuje boty; ostatní sedí kolem a trhají ostružiny." Zuté boty jsou vyjádřením úcty, uctívání. Ukazují na to, že si všímáme Boha kolem sebe a máme potřebu to nějak vyjádřit. Nechceme být zahlcení, projít životem s pusou plnou ostružin… Uctíváním vrcholí i vyprávění z rozbouřených vln jezera: Ti, kdo byli na lodi, klaněli se mu a říkali: "Jistě jsi Boží Syn," (Matouš 14,33). Uctívání je tím dalším (vedle očekávání), co nám pomáhá zaměřit se na Ježíše - uvědomit si, že tu je a Kdo to tu se mnou vlastně je.

Je jedno, jestli do nového roku vykročíte levou, nebo pravou nohou. Já vám chci popřát, abyste vykročili s pohledem upřeným na Ježíše (Židům 12,2) a… bez bot. K hořícímu keři i na rozbouřených vodách se totiž nejlíp kráčí naboso.


Ježíš je večírkový typ aneb Ta kratší verze mého svědectví

6. ledna 2010 v 20:20 Pracovna
Dumal jsem, s čím půjdu v lednu do Českého rozhlasu HK, abychom mohli natočit další Slovo na neděli. Nezůstalo jen u přemýšlení - také jsem si o tom povídal s Bohem. A tak jsem získal pocit, že poruším tradici a nepřinesu biblické zamyšlení, ale místo toho řeknu (nejen) Hradečákům svoje svědectví - jak jsem uvěřil, že Bůh je a jaký je. Zvukovou nahrávku si můžete stáhnout z archivu ČRo. Textový přepis najdete zde:

Je pár dní po Silvestru a zatímco oslavy pomalu utichají, mě téma mejdanů ne a ne pustit. Když listuju Biblí, vidím totiž, že Ježíš Kristus je rozhodně večírkový typ. V Bibli vidíme, jak často se nechal pozvat na nějakou párty. A i když si od náboženských leadrů své doby vysloužil přezdívku "milovník hodů a pitek", Ježíš se uměl dobře bavit, aniž by se opíjel.V Káni Galilejské na svatební oslavě dokonce proměnil vodu víno. Boží Syn zábavu nestopnul, ale svým prvním zázrakem umožnil, aby proudila dál. A také já osobně poznal Ježíše na jednom večírku.

Mnoho lidí si myslí, že víra v Boha je něco, co se dědí po rodičích. Omyl! Víra je osobní vztah, a to se zdědit nedá. Do toho musí každý vstoupit sám za sebe. Já tak poznal, že Bůh je, až když mi bylo osmnáct let. Zapomeňte teď chvíli na rtuť lednového teploměru a představte si, že je srpnový večer. Zvu vás na večírek své gymnaziální třídy krátce před tím, než se rozprchneme na různé vysoké školy.

Jak vidíte, po pár hodinách zůstáváme střízliví jen čtyři. Mezi námi je čerstvě věřící kamarádka Alena, a tak se s ní dávám do debaty na téma Bible. To bylo něco pro mě, "vševědoucího intelektuála". Protože jsem Bibli několikrát letmo pročítal, považoval jsem se za jejího znalce. Nechápal jsem, jak takovou knihu někdo může brát vážně, a ne jen jako sbírku bájí a pověstí. A Ježíš? Toho jsem uznával jako někoho, kdo možná žil, ale uvěřit, že to byl člověk i Bůh, to jsem odmítal. Jenže Alena má na každou mojí námitkou nějakou odpověď. A to mě rozčilovalo natolik, že jsem chvílemi zvyšoval hlas. Když mi chybí argumenty, alespoň přidám na síle hlasu a z těch náboženských bludů ji dostanu takhle. Však já jí ještě ukážu.

Večírek už skončil... Jé, koukám, že vy jste ještě se mnou. Ocitli jsme se u nás doma, v mém pokoji. Je půl druhé v noci a já se chystám jít spát. Koukám do stropu a rekapituluji uplynulý den. Přiznám se, docela mě trápí svědomí, jak jsem se choval ke své hodně dobré kamarádce. Byl jsem na ní dost protivný, a navíc kvůli věci, o které vím tak málo. Jen jsem si to pomyslel, promluvil ke mně neznámý hlas. Nedokážu identifikovat, jestli je ve mně nebo kolem mně. Mám totiž pocit, že je úplně všude. A já jsem si jistý, že mluví Bůh. Možná byste čekali, že mi takováhle nebeská návštěva zjeví nějakou zásadní teologickou pravdu. Bůh mi ale tenkrát řekl jednu jedinou větu: "Když o křesťanství nic nevíš, tak si o něm něco zjisti."

A já to vzal vážně. Druhý den jsem vyrazil do městské knihovny a šáhnul po první knize, která měla v názvu slovo Bible. Tahle knížka, s názvem O čem všem je Bible, mě fascinovala. Dostalo mě třeba, kolik starozákonních proroctví se do puntíku naplnilo a jakým způsobem. Kam se hrabe Nostradamus. Když jsem tu knihu třetího dne dočítal, věděl jsem, že Bible je rozhodně kniha, dokonce celý regál knih, kterým se dá věřit.

Začal jsem také chápat, kdo to ve skutečnosti byl Ježíš a co pro nás, co pro mě udělal. Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného syna, aby žádný, kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný. Došlo mi toho spoustu o Boží lásce.


Top Ten aneb Desatero

4. ledna 2010 v 15:15 Sousedé
Skoro to podle posledních pár příspěvků vypadá, že mám videoblog :) Tak přidávám další snímek... Tentokrát z Vítkova pískoviště - blogu, který určitě stojí za to navštívit.