Říjen 2008

Naostři, zaostři!

22. října 2008 v 11:11 Kuchyň
Mám teď takové zvláštní období, možná bych jej mohl nazvat šábesovým. Míň pracuju a víc hledám Boha (teda - snažím se o to, o obojí :) Vím, že moc potřebuju znát, to co On chce - pro můj život i moji službu, respektive pro celou Mozaiku. Taky od Něj moc potřebuju sílu a odvahu, abych se mohl tím Božím směrem vydat.

Abych Boha viděl, musím zvolnit svůj pracovní rytmus; ze sprintu přejít do klusu a pak… úplně se zastavit. Když běžím, tempo je tak zběsilé, že vše kolem vidím rozmazaně, včetně Ježíše. Tak zpomaluji a zaostřuji… především na Něj.

Ztupí-li se sekera a nenaostří-li se znovu, je nutno víc napnout síly. (Kazatel 10,10).

Je to přesně tak! A sekeru, která maká, nenaostříš. Musíš ji zastavit, přestat s ní pracovat, vydržet tu chvíli nervozity, že momentálně nic neprodukuješ. Když to ale neuděláš, každou minutou budeš muset zabrat víc a víc a víc… Až do chvíle, kdy se sekera úplně zničí.

Připomíná mi to "kauzu mrtvého koně". Co dělat, když zemře kůň a my potřebujeme pokračovat v cestě? Někteří si obstarají větší bič; jiní říkají: "Ale tenhle kůň vždycky jezdil." Další zdvojnásobí příděl krmiva. Pak jsou ti, kteří zapřáhnou více mrtvých koní dohromady, aby se jim lépe táhlo…

Severoameričtí Indiáni na to mají jednoduché moudro: "Když zjistíte, že jedete na mrtvém koni, je třeba sesednout." Boží moudrost jde ale ještě dál, má preventivní charakter: "Starej se o svého koně dobře a nenech ho chcípnout."

Ztupí-li se sekera a nenaostří-li se znovu, je nutno víc napnout síly. (Kazatel 10,10).

Nenastal u tebe čas, abys přitáhl opratě a rozhlédl se po své stáji? Není právě teď čas na to zastavit se a nabrousit sekeru?


Zapomětlivý Bůh

21. října 2008 v 12:00 Kuchyň
Ráno jsem si četl sto třetí žalm a totálně mě dostal. Navíc jsem si na podobné téma přečetl zamyšlení mého oblíbeného autora a kazatele Maxe Lucada, které jsem si upravil více k obrazu svému. Něco ke čtení pro čas polední vám tak dnes přinášejí hned tři autoři: již zmiňovaný Max Lucado, moje maličkost a sám Bůh, protože Žalm 103 je originál "made in heaven."

Bůh si schválně nepamatuje naši minulost. Já ani ty ale nezapomínáme. Pořád si pamatujeme. Jsme na tom stejně. Pořád si pamatuješ, co jsi dělal před tím, než jsi se změnil. Ve sklepení srdce pořád straší bubáci včerejších hříchů. Hříchy, které jsi vyznal… Chyby, ze kterých jsi činil pokání… škody, které jste se pokusili napravit, jak jen to šlo…

Ale upřímně. Myslíte si, že Bůh přeháněl, když říkal, že zahodí naše hříchy tak daleko, jako je vzdálený východ od západu? (Dál už to totiž nejde - je to maximální vdálenost!). Opravdu věříte jeho tvrzením typu "Na hřích jejich nevzpomenu více." (Jeremijáš 31,34b; KR)?

Často tomu prostě nevěříme. A tak čas od času potřebujeme připomenout, že Bůh zapomíná…

Dobrořeč, má duše, Hospodinu, nezapomínej na žádné jeho dobrodiní! On ti odpouští všechny nepravosti, ze všech nemocí tě uzdravuje; jak vysoko nad zemí je nebe, tak mohutně se klene jeho milosrdenství nad těmi, kdo se ho bojí; jak je vzdálen východ od západu, tak od nás vzdaluje naše nevěrnosti. (Žalm 103,2-3.11-12)

Celý Žalm 103 si určitě přečtěte zde. Stojí za to (ostatně jako zbytek Bible :))

Nebe Cimrmanovýma očima

21. října 2008 v 9:09 Pracovna
"Co bych to nepřiznal, přátelé, jsem kanec." Tedy, toto prohlášení se netýká reverenda, ale statkáře Vavrocha z cimrmanovské hry "Záskok". Reverenda se týká jiné přiznání: Miluju Járu Cimrmana. Ano, i já patřím do té zvláštní společnosti, kde stačí nahodit, a rozjedou se dialogy z her pánů Smoljaka a Svěráka.

Nemohla mi proto uniknout zpráva, že se na 28. října chystá premiéra nejnovější hry z pozůstalosti Járy Cimrmana, a to České nebe. Téma pro reverendy jako stvořené. Rozhodně se těším, až ji budu moci zkouknout na vlastní oči. Níže najdete alespoň ochutnávku, kterou zachytily novinářské kamery.



Přilnavost

20. října 2008 v 12:12 Podkroví
Včera jsem na mozaikové bohoslužbě udělal experiment založený na biblickém verši, který mě v uplynulém týdnu oslovil ze všech nejvíc:

To vám říkám, abych vám pomohl, ne abych vás uvedl do nesnází, ale abyste žili důstojně a věrně lnuli k Pánu bez rozptylování. (1 Korintským 7,35).

Pozval jsem dopředu naši Elišku, vzal ji do náruče a poprosil ji: "Teď mě obejmi, jak to jen nejvíc jde." Hned jsem se ocitl ve svěráčku těch čtyřletých ručiček.

...abyste věrně lnuli k Pánu: život přitisknutý k Božímu srdci, jak to jen nejvíc jde. Eliška to vzala vší silou. Chytit a nikdy se nepustit! Kam jde Táta, jde i jeho ratolest.

...bez rozptylování: někdy je to rozptylování dáno okolnostmi, děním kolem nás. Častěji ale tím, co nosíme uvnitř. Různými strachy nebo negativními zkušenostmi - život nás přeci naučil. Uvědomil jsem si, že se Eliška vůbec nerozpakovala mě obejmout. Její milovaný tatínek ji řekl: "Obejmi mě," a ona neřešila: "Fakt to chceš?" nebo "Před těmahle lidma? Teď a tady? Nenecháme to na později?" Rychle mi hupsla do náruče, přitulila se a zůstala se mnou.

Nepostavil jsem mezi nás stůl, ani jsem před sebe nedal kus lepenky, abych to přilnutí svojí dceři ztížil. Naopak - odstranil jsem všechny překážky a rozpřáhl ruce.

Ty a tvůj Bůh... Bůh, který má přilnavé srdce. To tvoje vymyslel stejně...



Zaver anglickeho denicku cili Trapne pozde, ale prece

20. října 2008 v 10:10 Pracovna
Napsano pred drahnou dobou, lec nablogovano az dnes...

Tesim se domu ...a to de facto celou dobu, co jsem v Anglii. Ale nejintenzivneji to prozivam posledni den. Nakoupit par darecku v Sheffieldu, pak na vlak (sehnat misto k sezeni bez mistenky - nemozne), pak jeste pul hodinky autobusem na letiste, kde pak sedim a sedim… A sedim… protoze letadlo ma vic jak hodinu zpozdeni (ve vzduchu nabere dalsi minuty, takze do hradecke postylky se dostavam kolem pul druhe v noci). Diky zpozdenemu letu aspiruji na zapis do Guinessovy knihy rekordu za snezeni nejvetsiho poctu muffinu na letisti. Mnam!


Anglicky denicek: Den 4. cili Nedele v Penistonu

10. října 2008 v 14:14 Pracovna

Mam trochu tremu, priznavam. Hodne moc me bavi kazat, ale kazat v anglictine, z toho jsem porad jeste dost nejistej. Tentokrat jsem se ale maximalne venoval priprave anglickeho zneni. Bohosluzba zacina v 10 hodin, tak si kazani tak trikrat ctyrikrat prochazim, nez se ocitnu mezi asi tricitkou krestanu, ktera se na shromazdeni schazi v St. John Penistone Community Center - takova anglicky kulturacek (o dost hezci nez Medium :) Shromazdeni a chvaly vede Dyfrig. V tymu jsou s jeho klavesami jeste dva nastroje: housle a mandolina. Shromazdeni probiha v takove rodinne atmosfere. Myslim, ze mi se do ni s kazanim podarilo trefit, a kdyz si po nem ohmatavam dusi a nasloucham reakcim, mam pocit, ze se mi povedlo nejlip, jak to slo. To nepisu proto, abych se chlubil; ale proto, ze vim, ze zasluhu na tom maji i doma - vsichni ti, co se za me modlili.

Bylo to moc fajn videt se zas s temi, s nimiz se znam. Porad se vyptavali na rodinku, na hradecky sbor. Pripadal jsem jako na rodinne oslave, ktera se kona jednou za cas, a tak si vsichni sdeluji novinky. Neprestava me fascinovat, jakym Bozim vynalezem cirkev je. Vsichni penistonsti s Dyfrigem v cele vas moc a moc pozdravuji.

Nedelni odpoledne a vecer byl prvni a zaroven posledni opravdu odpocinkovy cas v Anglii. Hodne jsem si cetl, v TV shledl klasiku z viktorianske Anglie (a protoze to byl serial, musel jsem pozdeji v HK navstivit knihovnu, abych se dozvedel, jak to s hlavni hrdinkou dopadlo). Take jsme si s Karolinkou zavolali, za co se budeme modlit, abychom si pak dali modlitebni rande před Bozi tvari - ona doma, ja ve svem prechodnem domove u Hughsovych.