Kráčíme po vodách: Klesání ke dnu

28. srpna 2008 v 5:05 |  Kuchyň
Když Petr viděl, jaký je vítr, přepadl ho strach, začal tonout… (Matouš 14,30a)
Zdá se, jako bychom už nečetli příběh víry, ale příběh totálního selhání. Na jednu stranu určitě. Petr tu zažívá svůj pád; klesá ke dnu. Starozákonní kniha Přísloví ale ukazuje, že se to může stát i lidem, kteří jsou, kteří chtějí být Bohu fakt blízko.
Spravedlivý, i když sedmkrát padne, zase povstane, svévolníci zaklopýtnou a zle končí. (Přísloví 24,16)
Zjevně je důležité, co člověk se svým pádem udělá. Spravedlivý ví, či ruky se chytit, aby mohl opět vstát. Svévolník Ježíšovu pomoc odmítá: "Nic se neděje. Tak sem zakop, no a co?!" Představte si ale, jak absurdní by bylo, kdyby si Petr hrál před Ježíšem na frajera: "Jsem v poho. Zas tak hluboko neklesám." Příliš neupozorňovat na sebe a své selhání.
Petr si ale uvědomuje, že když padneme, jde nám o život. A tak řve o pomoc:
"Pane, zachraň mne!" (Matouš 14,30b)
Abychom se vzpamatovali ze svého pádu a selhání, abychom mohli vůbec jít dál, potřebujeme je před Ježíšem otevřeně přiznat. Potřebuju pomoc! Abychom totiž mohli jít dál, potřebujeme, aby se nás Ježíš dotknul…
Ježíš hned vztáhl ruku a uchopil ho… (Matouš 14,31a)
Ta samá ruka, která vymítala démony; ta samá ruka, co uzdravovala nemocné; ta ruka, co křísila mrtvé; tahle ruka se musí dotknout i víry, která klesá ke dnu, a tak ji vzkřísit k novému životu. Strach je zabiják víry. Po nějakém selhání se můžeme bát, že selžeme zase. Že mezi mnou a Bohem už to nebude tak dobré jako dřív. Strach ze selhání je králem zabijáků. Jeho dotek totiž nese smrt naději. Když se nás v našich pádech dotýká Ježíš, přináší vzkříšení víry.
Když se cítíš na dně nebo jen ztrácíš půdu (vodu) pod nohama a vidíš, že to jde s tebou s kopce, neboj se volat o pomoc. Ježíš tě vytáhne nahoru… k sobě.
 


Komentáře

1 K-tecka K-tecka | 29. srpna 2008 v 6:42 | Reagovat

Krása

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama