Srpen 2008

„Dieta“ podle Ezdráše

31. srpna 2008 v 14:14 Podkroví
Když jsem přemýšlel nad dnešním tématem, navštívil jsem jeden "hubnoucí" server, webové stránky s dietou. Statistika návštěvnosti mě ohromila: 485 návštěv dnes; 59 lidí online. Wow! Diety a hubnutí jsou evidentně stále ještě v kurzu. Konkrétně tahle slibuje klasické "Držíte dietu a přesto nemáte hlad. Držíte dietu a přesto neustále jíte." Hm…
V našem společenství dnešním dnem vrcholí jedna "hubnoucí" kůra - týdenní řetězec půstu a modliteb. Pochybuji ale, že se někdo postí kvůli figuře. Jde nám o něco jiného. Něco ve stylu motta, které jsem si dnes ráno přečetl v církvi Element, kde jsem byl jako hostující kazatel: "Bohu blíž, v životě dál."
Dál se potřeboval kdysi dostat i Ezdráš, když se vydal spolu s dalšími Izraelci z babylonského zajetí domů, do Jeruzaléma, aby město postavil na nohy, respektive na hradby. Zasekl se hned na startu. Věděl, že je před nimi nebezpečná a náročná cesta. Věděl, že nestačí vyslat k nebesům jednu rychlou modlitbičku. Věděl, že se musí připravit…
Tam u řeky Ahavy jsem vyhlásil půst, bychom se před svým Bohem pokořili a vyprosili si u něho pro sebe, pro své dítky a i pro všechen svůj majetek přímou cestu. Ostýchal jsem se totiž žádat od krále ozbrojený doprovod a jízdu, aby nám na cestě pomáhali proti nepříteli; řekli jsme králi: "Dobrotivá ruka našeho Boha je nade všemi, kdo ho hledají, ale jeho moc a hněv je proti všem, kdo ho opouštějí." Proto jsme se postili a prosili jsme v této věci svého Boha, a on naše prosby přijal. (Ezdráš 8,21-23)
Projít skrz problémy a překonat překážky není prostě jednoduché. Možná je někdy nemůžeme zdolat, protože Bohu pošleme spíš modlitební smsku, než abychom se zastavili, nechali ho připravit cestu a pak na ni teprve vyrazili.
Někdy se nám děje to, co Ezdrášovi. Říkáme druhým lidem, v jak mocného a fantastického Boha věříme, ale když přijde na lámání chleba, sami můžeme dostat strach. Jako Ezdráš nechtěl shodit Hospodina před králem, nechceme ho shodit před svými přáteli. Kde ale tu víru vzít? Odpověď je možná klišé, ale funguje: zastavit se před Boží tváří. Třeba pomocí půstu.
Ezdrášův příběh pokračuje…
Dvanáctý den prvního měsíce jsme se vydali od řeky Ahavy na cestu do Jeruzaléma a ruka našeho Boha byla nad námi. Vysvobozovala nás z rukou nepřátel a těch, kteří nám, na cestě strojili úklady. (Ezdráš 8,31)
Podobně jako se přípravky na hubnutí chlubí reklamou, která ukazuje "před" a "po", mohou se pochlubit i účinky hledání Boha v půstu. Před: strach vyrazit na cestu. Strach o vlastní život, o rodinu, o majetek. Po: vydali se na cestu, Boží ruka byla nad nimi a viděli, jak je Bůh vysvobozuje z každé nepřátelské pasti.
Jaký tě čeká týden? Jak náročná bude ta cesta od pondělí, přes úterý a dál? Svírá se ti v neděli večer žaludek úzkostí, když myslíš na návrat do práce? Jedna americká statistika tvrdí, že nejvíce sebevražd v USA se odehraje v noci z neděle na pondělí a nejvíce infarktů lidi postihuje v pondělí ráno. Vyčerpaní a vysílení poutníci… Možná jen potřebují prožít Boží blízkost, ale v tom fofru to nejde. Možná si potřebují naordinovat nějakou takovou "dietu" podle Ezdráše. A možná to potřebuješ ty…

Kráčíme po vodách: Happy End

29. srpna 2008 v 23:23 Kuchyň
Když vstoupil na loď, vítr se utišil. (Matouš 14,32)
Petr kráčí s Ježíšem bok po boku rozbouřenými vodami zpět k lodi. Když jsou tam, všechen ten hukot ustane. Zase jedna bouřka skončila…
Neznám nikoho, kdo by neměl rád šťastné konce. Potřebujeme je. A tak se objevují v příbězích odedávna - v pohádkách i v těch ze stříbrného plátna. Také Petrova epizoda na moři odráží ten Boží fakt, že každá bouře se jednou utiší. Také Noeho zkušenost s vodou mluví podobnou řečí: po deštivých dnech vysvitne slunce a objeví se duha. Spoustu happyendů zažijeme už v tomhle životě na zemi. V některých záležitostech nás ten šťastný konec čeká až…
…viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: "Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude. (Zjevení Janovo 21,2-4).
Nenechte si od Nepřítele nalhat, že je to pesimistická vyhlídka. Už pár dní si tady povídáme o víře. A tohle je pohled očima víry. Bůh ti dá zažít bezpočet šťastných konců, uklidní tvé rozbouřené vody. Ale nikdy nezapomeň, že to nejlepší teprve přijde. Že happy end toho Velkého příběhu je před tebou.
Jedné ženě byla diagnostikována rakovina a zbývaly jí tři měsíce života. Lékař jí řekl, ať se připraví na smrt, a tak kontaktovala svého pastora a řekla mu, jaký si přeje mít pohřeb. Než však odešel, zavolala na něj: "Ještě jedna věc." "Jaká?" "Toto je důležité. Chci být pohřbena s vidličkou v pravé ruce." Pastor se divil. Žena mu tedy vysvětlila: "Kdykoli jsem se během let účastnila církevních večírků s občerstvením, bylo mojí nejoblíbenější chvílí, když se ten, kdo sbíral talíře po hlavním chodu, naklonil a řekl, můžete si nechat svoji vidličku. Věděla jsem, že přijde něco skvělého. Žádné umělé želé. Ale něco vydatného - dort nebo koláč. Tak jen chci, aby mě lidé viděli v rakvi s vidličkou v ruce, a chci, ať se ptají: proč má tu vidličku? A vy jim pak řeknete: přichází něco lepšího. Nechte si svoji vidličku."
I když kolem tebe zuří bouře, pusť se lodi, jednou rukou se pevně chyť Ježíše a do té druhé sevři svoji vidličku…

Díky aneb Je to fičák!

29. srpna 2008 v 8:08 Pracovna
Ahoj všem!
Díky za krásná slova povzbuzení do emailu nebo v komentářích. Jako blogger začátečník ani nevím, jestli je slušnost na každý ten komentář reagovat. Protože zatím nevím, reaguju hromadně jedním velkým DÍKY vám všem.
Píšu jen krátce, než se rozjedu ze své pracovny na různá setkání; odpo nás také čeká doprovodit babičku, která tu teď pár dní byla, na vlak a pak nákup v Tescu. Vzhledem k tomu, kolik těch setkání dneska je, čeká mě takový den fičák. Ale neděsím se; těším se...
Zkusím se tu ještě dneska stavit a napsat něco na dobrou noc. Čeká nás finále Petrova příběhu...

Kráčíme po vodách: Klesání ke dnu

28. srpna 2008 v 5:05 Kuchyň
Když Petr viděl, jaký je vítr, přepadl ho strach, začal tonout… (Matouš 14,30a)
Zdá se, jako bychom už nečetli příběh víry, ale příběh totálního selhání. Na jednu stranu určitě. Petr tu zažívá svůj pád; klesá ke dnu. Starozákonní kniha Přísloví ale ukazuje, že se to může stát i lidem, kteří jsou, kteří chtějí být Bohu fakt blízko.
Spravedlivý, i když sedmkrát padne, zase povstane, svévolníci zaklopýtnou a zle končí. (Přísloví 24,16)
Zjevně je důležité, co člověk se svým pádem udělá. Spravedlivý ví, či ruky se chytit, aby mohl opět vstát. Svévolník Ježíšovu pomoc odmítá: "Nic se neděje. Tak sem zakop, no a co?!" Představte si ale, jak absurdní by bylo, kdyby si Petr hrál před Ježíšem na frajera: "Jsem v poho. Zas tak hluboko neklesám." Příliš neupozorňovat na sebe a své selhání.
Petr si ale uvědomuje, že když padneme, jde nám o život. A tak řve o pomoc:
"Pane, zachraň mne!" (Matouš 14,30b)
Abychom se vzpamatovali ze svého pádu a selhání, abychom mohli vůbec jít dál, potřebujeme je před Ježíšem otevřeně přiznat. Potřebuju pomoc! Abychom totiž mohli jít dál, potřebujeme, aby se nás Ježíš dotknul…
Ježíš hned vztáhl ruku a uchopil ho… (Matouš 14,31a)
Ta samá ruka, která vymítala démony; ta samá ruka, co uzdravovala nemocné; ta ruka, co křísila mrtvé; tahle ruka se musí dotknout i víry, která klesá ke dnu, a tak ji vzkřísit k novému životu. Strach je zabiják víry. Po nějakém selhání se můžeme bát, že selžeme zase. Že mezi mnou a Bohem už to nebude tak dobré jako dřív. Strach ze selhání je králem zabijáků. Jeho dotek totiž nese smrt naději. Když se nás v našich pádech dotýká Ježíš, přináší vzkříšení víry.
Když se cítíš na dně nebo jen ztrácíš půdu (vodu) pod nohama a vidíš, že to jde s tebou s kopce, neboj se volat o pomoc. Ježíš tě vytáhne nahoru… k sobě.

Když to nejede, tak to nejede

27. srpna 2008 v 10:10 Chodba
Včera jsem se vrátil z pracovní návštěvy u rodičů v Ústí nad Labem. Jejich stěhování do Prahy je ve finále, tak jsme byli pomáhat. V Ústí jsme ale zůstavali neplánovaně o den dýl a do Hradce se vraceli vlakem. Důvod? V Zelené vlně by řekli něco ve smyslu: "Na dálnici D8 se na tom a tom kilometru porouchalo reverendovo auto..." Já jako laik jsem slyšel jakési "škvrk", pak "škvrk, švrk" a za doprovodu těhle zvuků jsme se doplazili až do Ústí. Na místo dorazil také příbuzný automechanik a do motoru huhlal dvě nejoblíbenější věty drtivé většiny řemeslníků, automechaniků obzvláště: "To bude problém" a "To bude drahý." Já oproti tomu tyhle dvě věty fakt nesnáším. Prý něco s převodovkou...
Cestovatelským trampotám však nebyl konec. Moje rodná sestřička jménem Anička v úterý jela na služební cestu do Brna. Její cesta ale nečekaně skončila v nějaké vesnice asi sedmdesát kilometrů od moravské metropole. Bouračka! Auto udělalo pár přemetů ve vzduchu a přistálo na střechu. A Anička? Díky, Bože, moc, moc, moc - jen pár škrábanců. Fakt bych nechtěl třetí den, co mám blog, psát sem nekrolog někoho, koho mám tak rád. Anička totiž unikla smrti jen o jedno andělské křídlo...

Kráčíme po vodách: Život přes palubu

27. srpna 2008 v 5:05 Kuchyň
Včera jsme opustili dvanáctičlennou posádku na rozbouřeném moři. Vyděšení rybáři sledují, jak se k jejich lodi po vodách kdosi blíží. "Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!" ozve se mezi dvěma údery hromu. Fakt je to Ježíš? To jako přišel po hladině? Z bezpečí lodi testuje příchozího Petrův hlas:
"Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách!" (Matoušovo evangelium 14,28)
Lidská přirozenost miluje pohodlí a klídek. Všechno zvládnout, mít život pod kontrolou, užívat si ho podle svých představ. Loď znamená bezpečí na rozbouřeném moři. Loď znamená pohodlí tváří v tvář dešti. Kdo se ale odváží do vln, ocitá se na nepohodlném místě. Je najednou hodně blízko něčemu, co je nepříjemné, studené a mokré. A také často hodně nebezpečné. Je ale jeden důvod proč vylézt na vodu. Ježíš není v lodi - voda je to místo, kde čeká Ježíš.
Petr vystoupil z lodi, protože úplně nejvíc ze všeho chtěl být tam, kde je Ježíš. Zajímavé je, že Ježíš byl blízko lodi. Byl na dohled. Jedenácti apoštolům to stačilo; jednomu ne. Petr nechtěl být Ježíši blízko, chtěl být u něj na maximum. Tam, kde stojí On. Jedenáct apoštolů snilo, jaké to asi je kráčet po vodách. Jeden to zakusil. Jsou lidé, kterým stačí snít, pozorovat Ježíšovu blízkost z pohodlí lodi. Víra jde dál - až k Němu.
Nechtějte být jen dohled… Nechtějte být poblíž Něj… Vyskočte z lodi a udělejte těch pár kroků navíc. Jděte až k Němu. Čeká na vás!

Kráčíme po vodách: Uprostřed bouře

26. srpna 2008 v 23:23 Kuchyň
Jsou příběhy, které mě nikdy nepřestanou fascinovat. Jeden z nich popisuje evangelista Matouš: Apoštolové jsou na lodi a všude kolem zuří hrozná bouře. Počasí, ve kterém není skoro vůbec nic vidět. A zkuste si představit, kolik je toho na rozbouřeném moři asi tak slyšet. Bible říká, že Ježíšovi učedníci viděli něco jako přízrak, zkrátka něco velmi rozmazaného, jak se blíží k lodi. Tohle přesně dělají i bouře zuřící v našich životech: nevidíme úplně jasně. Hranice světa i Božího království máme jaksi rozmazané. Ani Ježíše nevidíme nijak zřetelně.
Petr se ale snaží zaostřit. Co mu pomáhá nastavit "radar"? Volá na Ježíše (symbol modlitby!) a čeká, odkud se jeho Pán ozve. Kvůli tomu randálu, který dělá bouře, se musí maximálně soustředit. Určitě je to těžké. Bouře neustále odvádí jeho pozornost. Uši víry ale zachytí Ježíšův hlas všude, i když je to fuška.
A Ježíš řekl: "Pojď!" (Matoušovo evangelium 14,29)
Vypadá to bláznivě! Ježíš láká Petra z bezpečné bárky do smrtících vln. Ve skutečnosti je to ale jinak. Když Petr kráčí po vodách, dokud se dívá na Ježíše, bouře na něj nemá šanci. Ve chvíli, kdy se soustředí na bouřku, jde ke dnu.
Když Petr vyráží za Kristem, jak se Ježíš asi tváří? Usmívá se: je tu někdo, kdo se nenechá zmást bouří, ale nechává se vést mým slovem! Petr se dívá na Ježíše a je pevný. Ježíš se dívá na Petra a je šťastný.
Dnešní epizoda je hodně o soustředění. Na co se soustředíte vy? Na Ježíše, nebo na bouře, co se na vás tlačí? Petrův příběh ukazuje, že vidět v takové situaci Ježíše je těžké. Ale Petr to zvládl, navzdory té bouřce. Zvládneš to i ty!

Na velikosti opravdu nezáleží!

25. srpna 2008 v 5:05 Kuchyň
Michelangelo Buonarroti se snad se sochařským dlátem v ruce už narodil. Ještě než mu bylo třicet vytesal takové mistrovské kousky jako byl David či Pieta. Nadějného umělce si všimli lidé z papežského dvora a pozvali ho do Říma, aby vymaloval strop vatikánské kaple. (Spekuluje se o tom, že cílem bylo znemožnit geniálního sochaře, o kterém se říkalo, že je jen průměrným malířem). Michelangelo se do projektu pustil a během čtyř let vdechl na stropě Sixtinské kaple život čtyřem stovkám postav. Jeden z návštěvníků svatostánku se podivoval nad tím, jak si dal malíř záležet i na detailech v tmavých rozích kaple. "Vždyť tam vaši práci nikdo nikdy neuvidí," komentoval umělcovo snažení. A Michelangelova reakce? "Ale ano, Bůh se dívá…"
Není to tak dávno, co jsem se podobnou lekci naučil i já: Bohu záleží na detailech. V Bibli čtu zrovna knihy Paralipomenon. Mezi křesťany to není zrovna populární četba. Takové tmavé zákoutí Knihy knih, kam se nikdo moc nedívá. Já byl na tom stejně. Až do letošního roku…
Pozastavil jsem se nad tím, jaký je Bůh umělec a jak svoje dílo plánuje. Král Šalomoun udělal též deset zlatých svícnů podle plánů a dal je do chrámu, pět napravo a pět nalevo. (2 Paralipomenon 4,7). Taková maličkost - svícny. Ale mají své přesné rozměry, mají svůj jedinečný účel a také své výsadní místo v Božím domě. Bůh je zahrnul do svých plánů. Když něco plánuje On, plánuje do detailů. Bůh nekouká jen na velké věci - jemu záleží i na maličkostech.
Svícny! A co teprve Ty?! Každého z nás Bůh nadesignoval podle svých jedinečných plánů a s jedinečným záměrem. Možná zrovna prožíváš těžší období. Pocit, že se nikdo nezajímá. Tvoje maličkost je schovaná v temném koutě. Ale… Bůh se dívá. A u něj Doma máš speciální místo. Hned vedle zlatých svícnů? Ne! Hned vedle Něj…

Reverend od "A" až po "G"

25. srpna 2008 v 0:01 Pracovna
Autoportrét (Jak vidím sám sebe…)
Jmenuji se Jakub Limr... Jako křesťan jsem prý nezdolný optimista. Osobně si to překládám jako "člověk plný naděje, co si neumí představit život bez Boží milosti". Jako manžel jsem hodně zamilovaný a vděčný. Jako táta jsem šťastný, i když aktuálně hodně unavený. Když mám chvilku pro sebe, tak čtu a čtu. Dokonce i při čištění zubů. Jsem takový sběratel příběhů. A pokud bych se měl omezit na stručná nacionále, tak z mojí občanky se dá vyčíst, že mi je devět a dvacet a bydlím v Hradci Králové, kde sloužím mezi báječnými lidmi už desátý rok.
Bolest (Co mě hodně trápí…)
Mohl bych tu psát o různých věcech, které vidím kolem sebe, ale nakonec mě stejně asi nejvíc trápí to, co vidím v sobě na místech, kam jsem Boha ještě nepustil nebo mu jen dovolil přijít na rychlou návštěvu. I když je toho víc, tak mám pocit, že sobectví vede.
Cestování (Oblíbené místo, kam rád jezdím…)
Jednoznačně České Středohoří - krajina, v níž jsem se narodil. Musím vždycky zamáčknout slzu v oku, když cestujeme z té naší královéhradecké placky do severních Čech k rodičům a před námi se otevírají kopce lemující údolí podél Labe.
Domov (Kolik členů má naše domácnost…)
Naše dcera Eliška vždycky, když se celá rodina soukáme do auta, obhlíží situaci a hlásí, že jsme celá kostička (čili čtvereček čili útvar o čtyřech stranách čili rodina složená ze čtyř individuí). Tu tvoří moje žena Karolínka, šestiletá Eliška, tříletý David a já.
Energie (Unavený, nebo plný síly?)
Jak kdy. Co vím ale určitě, že Bible je pro mě nejvydatnější snídaně ze všech a dodává mi energii na celý den. Moc se mi líbí také jeden citát, který jsem četl v souvislosti s obnovováním sil, protože se stále učím odpočívat: "Odpočinek není odměna za to, co jsi dnes udělal, ale příprava na další den."
Film (To nej ze stříbrného plátna…)
Jsem milovník filmů, takže nezůstanu jen u jednoho. Do mého top ten patří Forrest Gump, Čistá duše, z českých filmů je to na Samotě u lesa. A úplně na špici se stále drží Amazing Grace (česky jako Nezlomná vůle) - životní příběh Williama Wilberforce.
Galerie (Obrazárna mého srdce…)
Těch lidí, bez kterých si svůj život umím těžko představit je také pěkná fůra. Určitě rodina, pak můj nejlepší přítel Tomáš; přátelé jako Patrik a Filip… Můj život hodně ovlivnili Dan Drápal a Luboš Ondráček… Je to jen pár střípků, protože těch vzácných lidí kolem mě je fakt moc!

Reverend od "H" až po "M"

25. srpna 2008 v 0:00 Pracovna
Hudba (To nej z notové osnovy…)
Přiznám se, že muziku moc neposlouchám; jsem spíš na mluvené slovo. Když už si něco pustím, tak je to (mám strach, že teď se začnete dusit smíchy) Hanka Zagorová a Maruška Rottrová. Z křesťanských skupin můžu Citadelu 365 a Hillsongy (jakékoli generace). Taky mám hodně rád hip hop a rap.
Charakter (Jakých vlastností si vážím…)
Stručně a jasně: věrnost a schopnost odpustit.
Ideál (O jaké sním církvi…)
Na tohle téma bych mohl napsat diplomovou práci. Jednoduše to ale shrnu vizí našeho sboru: Církev, která spojuje lidi dohromady.
Jídlo (To nej z jídelního lístku…)
Poslední dobou zjišťuju, že se to dost mění. Nebojím se ale napsat, že drtivá většina jídel, které uvaří Karolínka. Nejraději mám ta, v nichž jsou tuny česneku. I já sám někdy oblíknu kuchařskou zástěru a výsledkem jsou většinou langoše.
Knihy (Co rád čtu…)
Bibli už jsem zmiňoval. Z křesťanských autorů je to pak Max Lucado, John Ortberg a Philip Yancey. Z beletrie rád šáhnu po E. S. Gardnerovi a jeho výřečném advokátovi Perry Masonovi. Moc hezky píší také John Grisham nebo Agatha Christie.
Láska (Jak se mě Bůh dotýká…)
Bůh mě "dostává" spoustou způsobů. Když jsem spolu o samotě a já si čtu Bibli; nebo když jsem obklopený fůrou lidí, ať už je to rodinka v podobě dětí a manželky nebo jsem s přáteli z Mozaiky.
Motto (Co mě oslovuje…)
Americký dramatik a držitel Nobelovy ceny Eugene O'Neil kdysi řekl: "Člověk se rodí jako rozbitá bytost. Celý život se snaží dát dohromady. Boží milost funguje jako lepidlo."

Reverend od "N" až po "Z"

24. srpna 2008 v 23:59 Pracovna
Národ (Co se mi na nás líbí a co nelíbí…)
Jako puberťák jsem chtěl emigrovat. Nelíbilo se mi tady nic. Později jsem pochopil, že je moc dobré, že jsem Čech - třeba pro ten specifický a přitom skvělý smysl pro humor; pro to, že se umíme zmobilizovat a postavit se jeden za druhého, když jde do tuhého. Na druhou stranu, i když se nám žije moc dobře, pořád reptáme, stěžujeme si a věříme, že bude hůř.
Odpočinek (Jak nejraději odpočívám…)
Když si můžu zalézt s knížkou a nechat se jí ukolébat až do spánku (zvlášť, když je deštivé sobotní odpoledne), to miluju!
Práce (Co vlastně dělám…)
Kdysi se asi sedmiletý kluk z našeho křesťanského společenství ptal táty, co zrovna dělám, když v neděli nestojím za kazatelnou. Jsem pastorem v protestantské církvi, a to je taková mozaika v Mozaice (www.kshk.cz). Střípek psychoterapie, střípek z managementu a abych měl (nejen) v neděli o čem mluvit, připravuji kázání. Stejně mám ale pocit, že mým nejdůležitějším úkolem je v tom všem dávat maximální prostor Bohu a povzbuzovat druhé, aby ve svých životech pro Ježíše ten prostor vytvářeli. Asi jako u každé práce - někdy mi to jde hůř, někdy líp…
Roční období (Roční období, které mám fakt rád…)
Určitě podzim. Vůbec nejradši vzpomínám na podzim, který jsem prožil během studentských let v Mariánských Lázních. Těch úžasných barev všude!
Splněná přání (Něco z poslední doby…)
Mám pocit, že ta z poslední doby jsou hodně osobní; o to vzácnější. A i když jsme tady na blogu, některá tajemství si nechám pro sebe.
Televize (Na co koukám v bedýnce…)
Na nic… Před několika lety jsme odpojili anténu, a tak máme spoustu čas na jiné věci. Občas si pustíme nějaké DVDčko (viz oblíbené filmy).
Úkol (K čemu se cítím od Boha povolaný…)
K tomu, co dělám. Být pastýřem, který nejvíc ze všeho povzbuzuje a ukazuje k Pastýři pastýřů.
Verš (Mé nejoblíbenější místo z Bible…)
Sofonjáš 3,17: Hospodin, tvůj Bůh, je uprostřed tebe, bohatýr, který zachraňuje, raduje se z tebe a veselí, láskou umlká a opět nad tebou jásá a plesá.
Zkušenost (Aktuální zkušenost, o kterou bych se mohl podělit…)
Mám pocit, že té české rezignace nějak neubývá. V manželstvích, v nadějích, v životě… Já sám jsem si před časem myslel, že si najdu jinou práci. Ale nebeskou ozvěnou se mi pořád vrací dvě povzbuzení: 1) "Má to cenu!" 2) "I kdyby jich po tvém boku padlo tisíc, nebo i deset tisíc, ty stůj na svém místě."